S hlubokou úctou a pokorou děkuji touto cestou paní Martině za vše to co pro mě a zejména v přeneseném slova smyslu se mnou udělala. Doslova a do písmene ze mě učinila zcela jiného, nového člověka, vážícího si všeho a všech na jejich cestě životem. Zbavila mě soudů a posuzování, naučila mě trpělivosti, pomohla mi odstranit bloky a karmické závazky z minulých životů, jakož i narovnat křivdy a příkoří, jež jsem já na své cestě způsobil a to nejen sám sobě, ale i ostatním dušičkám.
Velmi dlouhou dobu, předtím než jsem paní Martinu poznal, jsem ve svém životě bloudil
a doslova tápal, stejně však i hledal a pátral po odpovědích, na které jsem hledal
odpovědi. Ano, nacházel jsem a potkával se s osobami
i duchovními, které již mnohé
poznali a věděli. Přesto nikdo z nich nebyl takový, aby mi poradil, odpověděl a dále
mě cestou života vedl, respektive naučil a pomáhal najít sám sebe, svou hodnotu,
svůj směr a svou cestu.
Jsem vděčný a navždy paní Martině budu, za to, že mě přijala, řekla a odhalila mi bloky a problémy, které se mě bezprostředně dotýkaly a i ohrožovaly. Pověděla, jak s nimi mohu pracovat, jak řešit a zejména jak postupně měnit svůj život v úžasně nádhernou a krásnou přítomnost. Jsem ji vděčný, za to, že klient pro ni neznamená člověka, kterého pozná jen na daný určený časový úsek, ve kterém mu pomůže odstranit problém, blok, či zdravotní újmu. Ale klient pro ni znamená duši, kterou tímto setkáním přijme do svého žití a již ji pak po celou neomezenou a neohraničenou dobu provází, podporuje a zejména pomáhá jí na její cestě vést, radit a chránit, avšak, a to zdůrazňuji, s ohledem na svobodnou vůli každé duše a zejména v souladu s Božím plánem.
Ano, patřím k nám mnoha ostatním duším, kterým paní Martina pomohla a doslova obrátila život k lepšímu. Musím však zdůraznit, že to neudělá jen ona sama, ona nám ukáže, stav i její pravou příčinu všeho toho co se nám v životě děje a stává, a také proč tomu tak je. Ale tu vlastní práci se sebou s její aktivní pomocí děláme sami, jen v tom případě má taková to práce na sobě ten největší význam a účel. Pravda je i taková, že nikdo z nás už nemá potřebu a ani nechce po seznámení se s paní Martinou, zkoušet hledat někoho jiného k řešení svých problémů. Protože si každý z nás uvědomuje, že jsme se setkali s tou nejúžasnější božskou bytostí s neomezenými schopnostmi a možnostmi, pocitově to každý z nás vnímá jako návrat domů.
Přeji každému dalšímu, aby poznal ten mnohdy nepoznaný pocit štěstí, příliv lásky a naplnění, který jen v její přítomnosti prožívá každá dušička.
Paní Martina se mnou stále pracuje a vede mě v mém novém nádherném přítomném bytí. A proto ji budu děkovat stále kdykoli si na ni jen vzpomenu, protože je to stále málo za to co pro mne, mou rodinu, děti, přátele a známé učinila a činí. Děkuji, děkuji, děkuji..... Jirka
Vnímám neustále její energetickou podporu při mém každodenním snažení žít v Pravdě. Díky paní Martině jsem skončil s žitím ve stresu a strachu, klid a relativita času mi úžasně pomáhá v práci, v rodině i při zájmových činnostech. Naučila mne trpělivosti, pomohla mi chápat proces karmického vyrovnávání z tohoto i z minulých životů, nacházet i ve zlu pučení pro cestu k Pravdě nejen pro mne samotného, ale i pro ostatní bytosti.
Dlouho před tím, než jsem paní Martinu poznal, jsem hledal odpovědi, na které mi nedokázala dát přijatelné vysvětlení materialistická věda. Nedokázal jsem se smířit s teoriemi, které vysvětlovaly vznik a vývoj vesmíru jako souhrn náhod v chaosu po velkém třesku. Postupně jsem dospěl k názoru, že struktura vesmíru, pouhými pěti smysly vnímaná, nemůže být poznána materialistickou vědou.
Uvědomil jsem si, že nad všemi vědními disciplínami je vyšší filozofie, ve které je čistá Pravda v plném rozsahu obsažena. Touto změnou mého chápání došlo v mém životě ke zcela zásadnímu obratu, k odklonu od ateismu k deismu. Od té doby se postupně můj život začal měnit. Setkával jsem se s lidmi, v jejichž přítomnosti se mi dařilo upevňovat své deistické postoje. Tato setkání nebyla, zcela jistě, náhodná. Začal jsem lépe vnímat krásu přítomnosti. Začal jsem studovat literaturu, kterou jsem postupně doplňoval mozaiku poznání.
Nacházet odpovědi na nové otázky se mi uspokojivě nedařilo. Jednak jsem systematicky nestudovat jen literaturu relevantní k mému tehdejšímu chápání, jednak kvalita sdělení nebyla shodná (zkreslení překladem, snahou autorů o popularizaci, používání různých výrazů pro stejné významy). Bylo to období bloudění. Štěstím v této situaci pro mne bylo setkání s paní Martinou . Pomohla mi zorientovat se, nacházet skutečné příčiny všeho co se děje, ať v oblasti mezilidských vztahů, tak ve sférách jiných energetických hladin.
Setkávání s paní Martinou považuji za nejúžasnější na mé cestě
k poznání. Cítím stále
ochranu, která mi je poskytnuta jejím prostřednictvím, cítím duchovní sounáležitost,
cítím nesmírné bohatství v uvědomování si nových skutečností.
Přeji každému štěstí, které mám díky paní Martině .
Stále spolupracujeme, neumím dost výstižně vyjádřit vděk za její úžasnou podporu a snad se mi, díky paní Martině, daří šířit Pravdu dál mezi mé blízké, přátele i spolupracovníky
Ivo
Myslíte si, že spravedlnost je pouze pro bohaté?
Jste přesvědčeni, že dobré věci se stávají lidem, kteří mají prostě štěstí?
Dokážete si sami sobě odpovědět, co je to tedy to bohatství nebo ono nejčastěji zmiňované štěstí? Zejména. když vidíte u druhých úspěch?
Poznám p. Martinu už mnoho rokov. Mám ju vo svojom srdci. Cítim, že som súčasťou jej cesty, jej púte ku svetlu.
V čase, keď som sa dostala do bezvýchodiskovej životnej situácie, a zdanlivo beznádejne som strácala energiu aj chuť pokračovať v tejto forme existencie, som p. Martinu oslovila, čím som sa stala súčasťou Svetla. Svetlom som v tom čase chápala len pocit, ktorý som mala v jej prítomnosti, a úľavu ktorá prichádzala pravidelne ráno pri prvých pracovných povinnostiach. Netrvala dlho, a tak neustále otázky a zvedavosť vo mne neutíchala, a volala som jej opakovane zas a zas. Bola pre mňa nádejou, že niečo sa deje, a to v pozitívnom slova zmysle. V množstve informácií, ktoré som v rozhovoroch s ňou dostávala som sa neorientovala, no vždy zasvietila aspoň jedna, z ktorej som vyvíjala ďaľšie kroky. Verila som jej a verím bezvýhradne až doteraz. Viera, že existuje Svetlo, a existujú takí ľudia ako je Maťka, ktorí Vás na neho s jemným taktom a súcitne nasmerujú je vo mne neochvejná, a vytvára potenciál pre sebadôveru, ako aj v dôveru v životný proces, ktorý nabral neočakávané tempo a smer. Odhodiť očakávania, zanechať minulosť, a vydržať skúšky prítomnosti, respektíve sa nasmerovať na zmenu myslenia nie je len záležitosťou človeka, ktorý Maťku osloví, je to omnoho väčšie a širšie, možno až nekonečné, kde sa v sprievode Maťky ocitnete. No zároveň je to vždy bezpečná cesta s jasným až žiarivým cieľom.
A tak sa Svetlo v procese stretnutí s Maťkou šíri, a odrazu to už nie je len pocit, je to dôvera, že sa blížim k štádiu, kde cesta Svetelným svetom už nebude namáhavá pretože exituje jeho Stred, a v udržiavaní si vedomia tohto pevného bodu, sa udržuje aj stav zmyslu a šťastia v každom momente bytia, pri každom nádychu a výdychu. Navzdory môjmu znovuzrodeniu, ktorého sa Maťka stala súčasťou ju ešte stále potrebujem, pretože oheň túžby preniesť ten oheň, ktorým žije aj ona, do kreatívnej tvorby pre tento svet, pre novotvoriace sa komunity ľudí, ľudí, ktorí nachádzajú novú prácu pre tento svet, prácu pomocníkov Svetla, preniesť tento zápal, s ktorým Maťka pracuje pre každého jednotlivca v jej živote, nie je ľahké. Možno to je prirodzené, no nestačí byť len svedkom novotvoriacich sa medziľudských vzťahov, ale organizačného princípu tejto reality, v ktorej žijeme. Preto sa naďalej spájam s Maťkou, a nech už mi povie čokolvek, neberiem to vzťahovačne, že som zlá, ale idem pomalšie než by som mohla, ale vnímam jej pôsobenie medzi slovami, aké je, hľadám a skúšam s ňou tvoriť novú realitu utkanú z lásky a porozumenia.
Dlho som si myslela, že stačí ďakovať a priať si nech sú všetky bytosti šťastné. Nech si Maťka šťastná, a ďakujem Ti že si. No dnes viem, že možno priať toľko šťastia nakoľko sa sama cítim, natoľko aj prúdi medzi svetom a mnou. A tak si prajem aby každému kto tieto slová číta, aby práve Maťka popriala šťastie, lebo z jej úrovne bytia to pocítia ešte mnohí: existuje stav bytia, v ktorom sme šťastní a láskyplní aj bez námahy, pri každom nádychu a výdychu.
Přejeme Vám aby Vám tyto příběhy pomohli na Vaší cestě k pochopení Vašich životů. Mějte se báječně.
Nejvíce děkuji za mého syna Davídka,který díky ní se vůbec narodil a je to můj nejúžasnější učitel hned po Matě.Davídek je takový náš zázrak, protože vše se vyvíjelo spíše tak, že dítě nebude.Přítel byl u nějaké paní léčitelky, kde se mimo jiné také ptal, jestli bude mít ještě dítě, protože toužil po synovi, ale ta mu jasně řekla, že syna možná by mohl mít, ale rozhodně nebude žít tady na fyzické rovině.Já během pár měsíců otěhotněla, ale od 8týdne těhotenství vše nasvědčovalo tomu,že dítě nepřežije, nebo při nejmenším bude nemocné,dokonce i podle krve bylo vše špatně, doktoři vše viděli černě...začala jsem si spojovat ještě to,co pověděla léčitelka přítelovi, že nebude mít dítě...během té doby,kdy jsem měla strach o dítě jsem navštívila Maťu.Ta jediná mi začala tvrdit opak a také když jsem u ní seděla a ona léčila,zachraňovala mé dítě,cítila jsem něco zvláštního v sobě, jako kdyby to dítě vyndala a uzdravené vrátila zpět....Ujistila mě, že od této chvíle je vše v pořádku a od teď musím věřit, že miminko je zdravé.....Od té doby se dá říct,že všechno začalo vypadat nadějně, přestala jsem mít problémy, odmítala jsem veškerá další vyšetření ohledně vývoje miminka, byla jsem si jistá, že je vše v pořádku.
29.9.2011 se narodil náš Davídek, celý nemocniční personál byl překvapen,že je miminko naprosto v pořádku, že ani ten Dawnův syndrom, kterým mě stále děsili nemá.Je to pro nás rodiče největší dárek a DĚKUJI Maťe, ale i Bohu, že toto Maťě dovolil.
Díky také za to,že jsem díky Matě dokázala pochopit ,,proč " mi přicházeli do cesty takoví partneři,kteří mě stále něco učili a já nechápala co.Teď už začínám chápat proč se mi dělo to,co dělo a děkuju vlastně tak i mým bývalým partnerům za ty lekce.
Díky za mého otce, s kterým jsem od dětství ,,bojovala" a pomocí jedné konstalace s Maťou, opět vše pochopila a cítím tu lásku,kterou jsem stále od něho postrádala a i on se zázračně mění a uzdravuje.
Bylo i období,kdy jsem s Maťou jakoby bojovala a přesto mě stále provází v mém životě.
Děkuji Mati za to, že jsem Tě poznala a díky Tobě začala jít duchovní cestou.Díky Matě nacházím svou sebehodnotu,své pravé já, lásku, která je všude okolo a v nás a my ji stále hledáme...Párkrát jsem měla chuť se na duchovno vykašlat, ale díky Matě a teď už i sobě vím,že zpátky už nejde se vrátit a ani nechci..Vím,že mě čeká ještě spousty práce na sobě, ale věřím, že to dokážu, mám přece toho nejúžasnějšího duchovního učitele a jsem šťastná a plná lásky.
Nikdy jsem pořádně nechápala jak všechno do sebe zapadá.Teď vidím celý můj život,že vlastně je to všechno úplně správně,všechno zapadá do sebe,nic není náhoda,jedno bez druhého nejde.Vše co se mi stalo i to bolestné mně posunulo jinam,dál,přesně tam,kde mám být.V téhle chvíli vidím, že každá bolest je darem.Čím těžší lekce zvládneme, tím se stáváme silnějšími. Teď si konečně užívám a vážím svého života, jsem vděčná za vše co se mi děje.Děkuju.
Vím,že jsem toho o svém životě moc nenapsala, tolik nerozepisovala, ale rozepisovat každý můj úsek mého života by bylo na knihu, spíš román.
Ještě musím dodat, že nikdy se Maťa nespletla, ikdyž mi poradila něco a já stejně neposlechla, stále si vedla svou,vždy jsem došla k poznání,že ta Maťa zase měla pravdu.
Děkuju Mati za všechno co jsi pro nás udělala a stále děláš, mám Tě moc a moc... ráda.
Jitka
Tuto osůbku znám asi 4 roky a za tu dobu mi pomohla dostat se tam,kde jsem dnes a stále má tu trpělivost mi pomáhat,ikdyž někdy to měla se mnou hodně těžké,protože jsem neposlouchala,ani neviděla znamení, která mi stále chodila, nedokázala jsem se pustit starých myšlenkových vzorců, pletla si rozum se srdcem. Vždy mně dokázala poradit,nakopnout,vysvětlit to mé věčné ,, proč se mi to děje ".Proč je to tak a tak...
Děkuji s pokorou paní Martině za pomoc na cestě poznávání Pravdy a za nesmírně cenné rady na mé cestě k poznání čistého Bytí. Její zásluhou jsem schopen doplňovat nádhernou mozaiku poznávání Univerza, vnímat krásy bytostí včetně naší nádherné planety, odlišovat zdánlivé pravdy od skutečných pravd. Moje poznání nesmírně obohatila především při našich rozhovorech, ale také čtením literatury, kterou mi doporučila.
A co třeba vytrvalost, sebekázeň, životní cíl? Znáte tato slova a jejich pravý význam?
Není to tak dávno, kdy jsem byl takřka přesvědčen, že můžu cokoliv, bez ohledu na důsledky, bez ohledu sám na sebe a na druhé. Prožíval jsem chvíle, které jsem v životě neokusil. Bůh, vesmír, světelní andělé… je naprosto ukradené, jak to nazvete, ale měl jsem vše, co jsem v dané etapě života opravdu chtěl. Cítil jsem to jako zadostiučinění za vše špatné, co mi celé dětství kráčelo v patách a v momentě nepozornosti jsem od oné špatnosti dostával rány pomyslným bičem, aniž bych něco zlého provedl (alespoň jsem to tak vnímal). Za zmínku zajisté stojí, že lidská bytost převážně materialisticky založená v těchhle super extra dokonalých etapách života, kdy na cokoliv šáhne se promění ve zlato, zpychne. Ano, ještě jednou to slovo řekněte nahlas – ZPYCHNE. Může, ale nemusí, ale většinou to tak je, že započne myslet jako nedotknutelná – je nedůtklivá, ctižádostivá, malicherná, hýřivá, paličatá, sobecká, košilatá, promiskuitní… a o vše dobré nevědomky začne pomalu a jistě přicházet. A čím víc se jí bortí svět, mizí té bytůstce ze života kamarádi a nahrazují je rádoby praví přátelé, pracovní záležitosti se mění na nevolnickou, nespravedlnost, kam se jen podívá, přítelkyně je potvora, když tomu človíčkovi přestane věřit a proklepne si jeho neustálé lži. A človíček ukazuje prstem tam, tam a na toho a támhletu, všude kolem sebe hledá viníky… a úplně nakonec, když už se topí v blátě a zbývá opravdu jen malinko k tomu, aby se v něm vymáchal dočista, obviní sám sebe, čímž se do marastu hlouběji zaboří.
Zdravím Vás a jsem potěšen, že jste zavítali očima v textu až sem. Říkejte mi třeba Davide, nezáleží na tom. Záleží jenom na Vás samotných. A je šumafuk, na kolik si myslíte, že se nacházíte v neřešitelné situaci. Dokonce nikoho nezajímá Váš tvrdošíjný postoj, jak jsou k Vám všichni a všechno nespravedliví. Ačkoliv se nyní neusmíváte, protože máte hlavu plnou problémů a takřka neuvědoměle či uvědoměle hledáte způsob, jak konečně z bludiště ven, já se usmívám. A měli byste také. Že to nejde? Že moje problémy, které jsem měl a které mám jsou k neporovnání s těmi Vašimi? Myslíval jsem obdobně, takříkajíc stejně. To vnitřní přesvědčení, že jen já vím, jak to celé je hrozné a že nikdo to nemůže vědět, mě tížilo na bedrech. Vás také tíží. Nechci, abyste srovnávali cizí problémy s Vašimi. Promiňte, ale je to hloupost. A děláte ji. Dělají ji „všichni“. Nic Vám nevyčítám a Vy sami sobě si také nevyčítejte. Už to, že čtete tyto řádky Vám napovídají, že se chcete změnit, že chcete cítit lásku, dávat ji a přijímat. Každý jedinec má na to nejvýsostnější právo. Tak se upřímně pochvalte. Právě jste dokázali více než miliardy lidí pobíhající po matičce Zemi.
Víte, cítím, že mezi vámi jsou tací, kteří nevěří v nic, na co si nemohou šáhnout, co nevidí, co nemohou ochutnat. Jsou skeptičtí k víře vyšší moci bez ohledu na vyznání (protože postupem času pochopíte, že se jedná pořád o to samé, jen lidé vyšší moc nazývají různě). Jste zrovna Vy ten či ta osoba, která, když nemá jasný důkaz podložený fakty, tak prostě neuvěří. Mám právě pro Vás novinu – i kdybyste měli před sebou onen důkaz nejdůkaznější, neuvěřili byste. Proč? Protože abyste ho pochopili, je třeba si projít určitou cestu, abyste viděli. Bez cesty se zkrátka neobejdete. A protože se nyní smějete mému výkladu o cestě, dám Vám důkaz o pravosti mého tvrzení. Čtěte pozorně krátký postřeh z historie:
Jak ze zápisku pana Kryštofa Kolumba vyplývá (ne nadarmo jeho deník střeží ozbrojenci ve Vatikánu, aby se jen tak někdo k nim nedostal, přesto v dnešní době není možné tutlat pravdu, ač se snažíte sebedokonaleji), tak při „objevení Amerikyˇ° (dnes víme, že Kolomus Ameriku neobjevil) „indiániˇ° několik dnů z dálky pozorovali břeh a lemující jej moře, kde Kolumbus a jeho posádka kotvili. Nikdy předtím galeony neviděli, a i když je měli přímo před nosem, stále je nedokázali spatřit. Důkaz, že existují i jiní lidé, než jsou oni samotní, a že ti druzí lidé se mohou plavit stovky až tisíce kilometrů napříč rozbouřeným mořem a silnými pasáty, jim ležel u nohou tak jednoznačně, tak čiře a bez nejmenších pochybností. Uviděli je až stařešinové, duchovní, šamani; ti je upozornili – ukázali jim cestu...
Stále smích? Nu, dobrá, tak se Vás vy pochybovační zeptám: „Víte, jak funguje elektřina? Můžete si na ní šáhnout? Ochutnat? Vidíte ji pouhým okem (např. wifi nebo jakýkoliv rádiový signál, což jsou také elektrické impulsy)? Věděli byste vůbec někdy něco o ní, kdybyste nechodili do školy? A jste přesvědčení, že to, co jste se o elektřině naučili, je všechno? A co vítr? Můžete se s ním pomazlit? Vidíte ho? Jak funguje?“
Obávám se, že odpovíte tak, jak si myslíte, že to je správné, protože jste se to tak naučili. Ale pravou podstatu, na níž se ptám, zná jen hrstka. Zato každý, úplně každičký človíček z toho houfu, co čtete tyhle písmena, víte, že existuje jak elektřina, tak i vítr. A to Vám prostě stačí v životě, vědět, že to je.
Elektřina i vítr budou existovat i bez vaší víry v ní a budou na vás všechny působit, i kdybyste se na hlavu postavili. Prostě tu jsou, byly, a budou i po vašem odchodu. Tak proč tolik odmítáte fakt, že existuje vyšší moc? Je tu, byla tu a bude tu i po vašem odchodu. Působí na vás všechny, i na Vás pane, na Vás madam, i na Tebe dítě. Ač věříte či nikoliv.
Přiznávám, že oproti jiným jsem měl výhodu výchovy k víře Boha (moje babička byla silně věřící), moje maminka také věřila (a zažila zjevení svého zesnulého otce), můj otec měl vždy náklonnost k vyšší moci, cítil ji a pokud mohl, využíval ji, přijímal ji (a neznám nikoho tak poctivého a cílevědomého, jako je můj táta).
Vidím ten náhle vytvořený kordon skeptiků, jak na mě pokřikují, že jsem byl od mala ovlivněn. Ano, byl. Díkybohu. Ale tuhle výhodu jsem později doslova pohřbil, když jsem vlastním jednáním a myšlením nevědomky vklouzl do dvojího života – jako hodný člověk, co dál v očích rodiny a přátel kráčel cílevědomě za svým posláním; a jako feťák, který se po nocích ukájel ve vlastních černých touhách se snahami vše dál skrývat a nerušeně se oddávat různým radovánkám, které mu pervitin přinášel.
Není třeba dál rozvádět, jakým směrem se můj život valil. A mohlo být ještě hůř, přestože už tak to bylo nepopsatelně vyčerpávající. Věděl jsem, že pokud s tím nezačnu něco dělat, nejenže mě to zabije, ale co hůř, v očích vlastní rodiny bych naprosto selhal. Nezáleželo mi na ničem jiném, než na rodině a droze. Že oba ekvivalenty nejdou dohromady nemusím zmiňovat. A dobré dva roky jsem život kormidloval na příkrém okraji mezi rodinou a drogou. Droga měla navrch.
Hrdost mě neopouštěla. Hněv, výtky k druhým také ne. „Když jsem se do toho sám dostal, také se z toho sám dostanu,“ utvrzoval jsem se den co den. A už jen touhle větou jsem pokaždé sestoupil do, promiňte mi to slovo, sraček. Doslova a je to ještě chabé slovo. A že se mnou něco děje se brzy projevilo. Jen pro to mé okolí nemělo pojmenování, protože se s tím nesetkali. Lhal jsem dál, zatvrzele jsem odmítal boha a celkově vyšší moc. Bylo mi to ukradený, já prostě chtěl najít v sobě sílu a nefetovat. Místo toho jsem fetoval ještě víc a víc. A v tom stavu poté (na dojezdu) jsem chodil do práce a musel odvádět výkony jako nezávislý na droze. Zkuste odvádět skvělou práci po 4 dnech a 4 nocích, kdy nezamhouříte oči… Peklo neexistuje po smrti, existuje tady na zemi mezi živými a děláme si jej sami, a to dobrovolně. Jenže to jsem nechtěl slyšet. Nechtěl jsem slyšet pravdu, ba i proto, že jsem ji znal.
Děkuji své mamince, že sice nedokázala pojmenovat, co mi je, avšak snažila se mi domluvit, abych navštívil duchovní lektorku Adrine. Chodila k ní už asi rok a věřte, že jsem byl vnitřně nepříčetný, když se mi o ní jen zmínila. Ne proto, že bych ji nechtěl poznat, to ano a moc. Cítil jsem opět tu sílu, která mě doprovázela celý život, ten cit pro duchovno a ezoteriku, ale zároveň jsem se nechtěl vzdát nočních laskominek a nedokázal jsem přijmout fakt, aby mi cizí ženská říkala něco, co vlastně vím sám nejlépe. Žil jsem rozpolceně a i tak přemýšlel. Žel bohu i jednal.
Trvalo to, ale někdy v těch nespočetných dojezdech, kdy jsem proklínal sám sebe i všechno kolem, mi utkvělo v hlavě, že sám to nedokážu. Prostě ne úplně sám. Nebo lépe řečeno – dokážu, ale jen nevím JAK. Potřeboval jsem ukazatel, jak už víte z předchozích řádků – cestu. Zkoušel jsem si pomoct tím, že jsem na internetu četl všechny možné „materiální“ rady psychologů, jak a co dělat, když jste závislí. Ano, možná by fungovaly, kdybyste byli ochotni celému světu říct, že jste smažka a ubožák. Četl jsem podobné, tak podobné příběhy tomu mému a všechny končily hůř, než jsem si kdy představil. Lidé, mezi kterými jsem se pohyboval kvůli závislosti, měli na mě jistý odrazující efekt, ale jakmile jsem měl drogu a vzdálil jsem se od nich, efekt byl tatam.
Láska k nejbližším mi dala sílu ve chvílích, kdy byste to nikdy nečekali – na naprostém dně, mým dně. Každý má to dno někde jinde a opravdu jej nehledejte, nechtějte jej poznat, i když někdy je to právě to dno, jako v mém případě, kdy se vzepřete a najdete si důvod, proč se vzepřít a přestat se dál jen brodit. A byla to má rodina a její čest. Tak moc jsem se bál, že se to provalí, jak moc moje rodina bude kvůli mé hlouposti trpět. Tak moc jsem je měl rád, a tak šíleně jsem jim ubližoval, lhal. Lhaní bolelo a vysilovalo stokrát víc než samotná droga, přátelé. Hrdost musela jít stranou, načež já svolil s návštěvou Adrine, mojí lektorky a přítelkyně.
Nehodlám zastírat, jak se to ve mně bilo. Část mého já kypěla nevírou a snažila se Martinu nachytat, druhá část zářila blahem, neboť jsem konečně mohl říct pravdu. Těžce, po kouscích jako když se snažíte z huňatého koberce vydlabat zaschlou žvýkačku. Ale přece. Ta skeptická strana mého já oslabovala. Narazila na silnějšího protivníka, který nepoužíval zákeřných tenat, ostrého jazyka a už vůbec ne lží či úskoků. Adrine seděla naproti mně, dlouze na mě s úsměvem hleděla jakoby někam skrz, a když se jí hnuly rty, mluvila o mně. Dělalo mi obtíže jí rozumět, páč některé slovenské výrazy mi byly cizí, navíc po několika letech užívání drog jsem horkotěžko hledal snahu se vůbec soustředit. Občas jsem pokýval hlavou, že rozumím, ale spíše jsem kýval, že ne. Tak mi to Marťa ráda několikrát zopakovala, aniž by mi dala najevo, že jsem blb. Naopak. Její přítomnost do mě vnášela klid a já se i přes jistou nedůvěru zapojil víc než bylo jen přikyvování. Faktem je, že o mně věděla věci, které jsem jí neřekl, neřekl jsem je nikomu. Koukal jsem na ní, ona oplývala stále tím samým tišícím vzezřením obsahujíc milý úsměv.
Vynechám detaily, protože nikomu z Vás po nich nic není. Neberte to osobně, ale je to tak. Nepíši tyto řádky, abych detailně probíral mé sbírání se z bláta a na takovém základě abyste vy stavěli. Místo toho vám všem raději povím, že mi Adrine cestu ukázala. Moji cestu. A po ní jsem musel vykročit zcela sám. Rozdíl mezi uvědoměním si své cesty vlastními silami v neblahé době a ukázáním cesty od duchovního rádce je bezbřehý. Nejdříve nad tím ohrnujete nos, ale pak na to sami přijdete. Je potřeba to zkusit. Dříve či později dny mohou být černější než noci a hrdost zeslábne, pak to není odvaha, ale touha být opět šťastní. Tak jako když přecházíte dlouhý čas chřipku, nechcete o doktorech ani slyšet. Ale až Vás srazí do kolen zápal plic, jak rádi uvidíte doktora a ze všech sil jej poprosíte o pomoc, aby jste si ulevily. Abyste se uzdravili. Je to dost podobné.
Bez prosby o pomoc a přesnou definici pomoci by mi Marťa nikdy nepomohla, ačkoliv věděla přesně, co mě trápí. A úsměvné na tom je, že já věděl, že to ví stejně tak dobře, jako já.
Naučila mne začátky vidění. Nebo je ve mne probudila, chcete-li. Ale musel jsem svolit s tím, že chci vidět. Já chtěl, opravdu chtěl.
Kolik z vás skeptiků mi nyní v představách halasí v uších, že kdyby jen to bylo tak lehké, jak se tu snažím líčit – je to přesně tak lehké, jak sami připustíte. Už tahle samotná věta má snahy zastřít pravdu o jednoduchosti. Protože je v ní zmíněno, že jí (tu snáz) musíte připustit. Což v praxi s těmi všemi nashromážděnými problémy není jen tak. Někdo z vašich blízkých přátel Vám poradil, že nejlepší je začít úsměvem na tváři. Ale Vy ten úsměv cítíte jako přetvářku. Je Vám naprosto proti srsti jako že Váš exmanžel či exmanželka má nový dům, přítelkyni a naducané konto, zatímco Vy sami se potácíte na existenční hranici.
Prozradím Vám dobrý muži i Vám milá paní opravdu jednoduchou záležitost, jak začít ze sebe shazovat ten olověný nános z ramen. A tím je onen chtíč, tedy že opravdu chcete a přejete si jako nic jiného na světe být šťastní. Na to máte to nejvyšší právo, které každému človíčkovi daroval nebeský Otec. Pozor však na přání typu: „Přeji si, abych se měl daleko lépe než ten parchant odvedle!“ Takový chtíč Vás, milí přátelé, potopí. Vy však chcete se mít dobře, a to nezávisí na tom, jak se mají druzí, nebo co mají. Vše, co se odehrává kolem Vás je jen odrazem toho, co se děje ve Vás samotných. A proto – pokud chcete, aby na Vás byl soused milý, možná je načase jej mile pozdravit. Za poslední půlrok Vás čtyřikrát okradli a už to nechcete zažít znova, co takhle přestat brát drobné z kasy na prodejně, kde pracujete? Zjistili jste, že nejste v partě přátel zrovna oblíbení, tak přestaňte lidem vyčítat jejich chyby a raději se zaměřte na ty své, přičemž raději přátelé vyslechněte a obejměte. Rada a výtka jsou dvě rozdílné věci a dost často je zaměňujeme, čímž se sami dostáváme do problémů. Milerádi byste v práci dostali přidáno, ale jste si jistí, že nejdříve musíte dostat peníze, a teprve poté se začnete snažit se ukázat? Nikoliv. Vykročte první. Otevřete oči a všímejte si, že velké věci staví na naprostých maličkostech. Dobré je to vidět na hádkách – hádáme se v 90 % o malichernostech, které vyústí v přestřelku hanlivých slov a urážek, pro facku si nejdeme daleko. Malá nicotná věc dokázala ovlivnit chod věcí natolik, že zapříčinila například rozvod.
Představte si, co dokáže jedna malinká pozitivní věc ve vašem životě, kterou uvědoměle změníte. BUM! Změny uvidíte daleko rychleji, než jste nyní přesvědčení. Já sám jsem tak začínal a vím, o čem mluvím. Jsou to ty nejkrásnější první kroky na nové cestě ke světlu. Nechápal jsem, co se to děje, ale bylo to tak harmonizující, přímo podmanivé. Jen jsem si dával pozor na maličkosti – jak prosté! Nejprve se Vám zdá, že tohle a tamto nemá vůbec cenu řešit, že to nebude mít na Vás vliv… POZOR! PRÁVĚ TYHLE A TÁMHLECTY VĚCI JSOU TY NEJDŮLEŽITĚJŠÍ KE ZMĚNĚ, KTERÁ ODSTARTUJE BĚH DALKO VĚTŠÍCH POZITIVNÍCH ZMĚN, UDÁLOSTÍ, JENŽ VÁS ZAČNOU NABÍJET ENERGIÍ, LÁSKOU, ZAČNETE POMALINKU VIDĚT.
Chtějte se změnit. Berte to jako výzvu, jako hru. Představte si, že jste dítě a stavíte domy z lega. Jak měníte systém stavění, z domů se stávají autíčka nebo lodě. Úžasné, nepřestane Vás to bavit. Jednou ty změny pocítíte a už nebudete chtít sestoupit dolů. Tehdy ale přijde nejeden záhlavek a vy sestoupíte. Jak to? To je cesta a k ní patří výkyvy, než se stanete mistry.
Já nejsem mistr, jsem jeden z Vás, který vykročil, šel po ní a mnohokrát šlápl vedle až zase sestoupil. To abych pochopil, že jsem udělal něco špatně a poučil se. Nic si nevyčítal. O tom je život. Udělat chybu, poučit se a vykročit směle dál s vědomím, že chybovat je poloviční vítězství.
Pamatuji si, jakoby se to odehrálo před malou chvíli, že jsem si koupil různé knihy nebo jimi byl obdarován, zejména mě lákala meditace. Mám knihu od mistra Osho. Se zapálením jsem jí začal číst a po pár stránkách jsem se dovtípil, jak „dementní“ kniha to je. Ten text nedával žádný smysl, úplně jsem se v textu topil bez možností chápat jeho význam. Tipujete správně, že jsem ji založil mezi ostatní knihy do přihrádky a na několik let jsem jí neotevřel. Až když jsem poznal Marťu a šel po cestě lásky a porozumění. Meditace je úžasná věc. A začal jsem ji chápat teprve až jsem po cestě pokročil, až když jsem změnil spousty věci ve svém životě, aniž bych těmi změnami chtěl komukoliv jakkoliv ublížit nebo se mstít. Naopak. Tehdy jsem text v knize od mistra Osho významově hltal. A meditační učení započalo. Netvrdím, že jsem rozuměl zcela všemu. To ne. Je spousta věcí mezi nebem a zemí, kterým zdaleka nerozumím, ale cítím, že na to časem dojdu, když vytrvám. Nemám již tolik strachu, co jsem měl kdysi. Jsem jako dítě, co objevuje nové věci a ty věci Vám brzy odpovídají. Uvidíte je tak jasně a zřetelně. Lidé kolem Vás, jak se měníte vy, se také mění. Smích již Vám nebude cizí, nebudete se muset do něj nutit.
Za to vše děkuji světelným andělům, nebeskému Otci, mé mamince, otci, všem lidem, se kterým jsem se setkal, všemu, co jsem prožil, neboť mě to posunulo po cestě dále. Děkuji Martině, že mi otevřela srdce a oči. Ale hlavně děkuji sám sobě, že jsem se chtěl změnit. Chtěl jsem pomoci sám sobě, a tím všem okolo mě. Můžete také. Nikdo jiný než Vy to udělat nemůže. Je to jen čistě Vaše rozhodnutí, Váš život. Vy jste hlavními hrdiny ve Vašem velkofilmu a můžete prohlédnout lži, které do Vás materialistický svět tlačí horem spodem. Můžete cokoliv, co si jen budete přát, když pro to něco začnete dělat s pouze a jen čistým úmysly. A neslevíte. Nikdy. Začněte tím, že zahodíte své EGO, tu vnitřní HRDOST. A nejlépe, když oslovíte duchovního lektora. Jednoho jsem Vám již představil. Nevymlouvejte se tedy, že žádného neznáte. Však pamatujte, že hlavním lektorem jste si VY SAMI SOBĚ, ALE I LEKTOR SÁM OBČAS POTŘEBUJE NASMĚROVAT, PORADIT.
S neochvějnou láskou a přáním dosažení všeho, po čem jen toužíte, Váš přítel – autor těchhle řádků J ~D~